Recenze: Silent Hill Homecoming - Všude dobře, doma zlo

Silent Hill – Homecoming je v pořadí šestý díl a zároveň už druhá hra (Silent Hill Origins) po rozpuštění studia Team Silent a předání vývoje dalších her západu. A jak hra, nyní v rukách amerického studia Double Helix Games, mohla dopadnout? To se dozvíte na následujících řádcích.

Vítej doma Alexi

Když se Alex Shepherd rozhodl opustit své rodné město kvůli službě v armádě, mělo svůj půvab, sousedé se znali mezi s sebou a děti si hráli v ulicích. Malé město v Nové Anglii známé jako Shepherd Glen se nachází na východní straně jezera Toluca. Ovšem znepokojující noční můry o jeho mladším bratrovi, přivádí Alexe do úplně jiného místa než si pamatoval.

Město zahalené mlhou, která by se dala krájet, působí opuštěně a skrývá se v něm něco strašlivého. Vrací se do svého rodného domu kde nachází svojí matku, která je psychicky mimo. Otec záhadně zmizel a Alex se dozvídá, přesně jak se obával, že jeho bratr Joshua je nezvěstný.

Mimo to se ve městě za záhadných okolností ztrácejí lidé. Můžou za to monstra, nějaká sekta nebo dokonce UFO?

Novinky a prvky

Hra toho moc nového nepřináší a některé věci dokonce i recykluje. Vývojáři se snažili vytěžit inspiraci ze Silent Hill 2 a jsou tu cítit určité paralely. Ovšem opětovná snaha vytěžit Pyramid Heada jehož výskyt tu byl sice působivý, ale nemá tu co dělat, tomu taky moc nepomohlo. Navíc monstra jsou hodně podivná a jakože se nedá říct, že by v sérii nikdy podivná nebyla – Silent Hill na nich staví, ale...

... na některé z nich se sem přenáší prvky z mnoha her tehdejší doby. Prostě využití jejich slabých míst k jejich likvidaci, které bývají většinou označené něčím výrazným jako mělo třeba Resident Evil 4 nebo Dead Space.

Jinak jsou zajímavá a většinou nás střet s nimi může vyjít velice draho – obzvláště u těch, kteří nám dokážou dát insta kill. Jejich unikátnost potvrzuje fakt, že na každého z nich je dobré najít si vhodný postup pro jejich likvidaci.

Co se týče puzzlů – těch je tu úctyhodně a stylově jak se k sérii patří obzvláště při faktu, že hra už nepochází z Japonska. Staré dobré hádanky využívající vaše schopnosti dedukce, všímavosti a logiky... anebo jsou to klasické skládačky. Ovšem co se týče průzkumu, není na menších lokacích toho není moc co dělat.

Stejně i jako každá předešlá hra v sérii, nabízí i Homecoming možnosti získat jeden z několika konců – konkrétně pro pět. Pro jejich získání jsou tu fungují tři důležitá rozhodnutí v průběhu.

Technický stav a ovládání na PC

Rozhodně první věcí, na které se nedá šetřit slovy, je příšerný technický stav PC verze. Jedná s mimořádně o strašný port konzolové hry. Počínaje ovládáním, které jsem musel kompletně překopat, aby mi vyhovovalo, ovšem ani tak se nejedná o nějaké kvalitní uspokojení. Hra není seznámena s přímým rozpoložením klávesnice a myši (mimo základní písmena) což může někdy dělat problém. Ono totiž když jsem si nastavil zaměření na PTM, slabý útok na LTM a silný útok na kolečko, mi pak při jednom boss fightu na jeho doražení pořád ukazovalo ať mačkám PTM, ale to nic nedělalo. Až po nějaké chvíli jsem zkusil zmáčknout kolečko.

Ovládání působí dost těžkopádně a zpomaleně. Do postoje souboje přepínáme pomocí tlačítka pro zaměření se na protivníka. V tom spěchu se může stát, že zapomenete přepnout do útočného režimu a mezitím co se snažíte řezat monstrum neděláte nic mezitím co si ono na vás pěkně smlsává. Nově máme ještě možnost uskakovat či vykrývat určité útoky nepřátel.

V soubojovém režimu se mi často stávalo, že se mi kolikrát sám od sebe namířil na jinou postavu než jsem chtěl a to dokonce i na tu přátelskou.

Problém v přepnutém soubojovém režimu je, že v něm musíte být i při střílení. Kolikrát to stojí drahocenné vteřiny, ale o to horší když v něm zůstanete i během přebíjení. Přesně v tomto momentě nemůžete dělat nic – utíkat, uhýbat ani nijak bránit a monstra vám to dají pěkně sežrat.

Vizuální stav je rovněž hodně podivný. V jednu chvíli hra dokáže vykreslit vizuálně strašně pěkné scény, ale jindy dává očím pořádně zabrat – obzvláště v momentech přechodů kdy to rozostřuje obraz a antialiasing. Často jsou vidět i podivnosti na ostatních postavách, obzvláště na jejich vlasech.

Je to vidět třeba tady na Elle

Vizuál města a prostředí (odehrávající převážně v noci) je poměrně sympatický a mlha je tu rovněž „hustá“. Ovšem co dělá hůř než její předchůdce z roku 2001 jsou přechody z jedné oblasti do druhé, na které naváže velice dlouhá nahrávací obrazovka a to samozřejmě i platilo i po každé smrti. Někdy se po jejím načtení stávalo, že zůstala černá obrazovka anebo v lepším případě hra rovnou spadla. V případě černé obrazovky často nefungovalo ani Alt+Tab a hra překrývala všechno krom dolního panelu, takže vás to nepustí ani do správce úloh.

V první polovině hry mi to ani tolik nepřišlo, ale v průběhu druhé poloviny se často stávalo, že hra náhodně na nějakých 20 vteřin zamrzla a nezbývalo než doufat, že to rozdýchá a nespadne.

Nastavení rozlišení je rovněž očistec. Hra nabízí jen 3 možnosti nastavení – rozlišení, frekvence a grafika. Při rozlišení, kdy jsem hledal svůj monitor (2560x1440) jsem byl poměrně uspokojen… tedy než jsem otevřel mapu nebo chtěl kouknout do deníku. Obraz je totiž rozkouskovaný do čtyřech obdélníků kdy žádaná položka se zobrazuje jen na jednom z nich. S nižším rozlišení se tento efekt zmenšuje a co si pamatuji když jsem hru hrál před mnoha lety ještě na svém tehdejším monitoru s 1440x900, tenhle problém si tam nepamatuji.

Nastavení frekvence je absolutně nepoužitelné. Je jedno jestli máte 60, 120 nebo 165Hz, hra stejně běží v 30. Ještě v menu jsem si říkal, jestli Steam neukazuje špatně, nebo není nastaveno primárně na 30, ale ve hře mi došlo, že ukazuje naprosto správně.

Co se týče ozvučení - i to zde utrpělo nějakou ujmu. Jako správnou hororovku je povinnost hrát hru se sluchátky, ale tady to bylo vyloženě utrpení. Zvuk chůze postavy se linul z pravého sluchátka, mluvení zase z levého a pro orientaci v okolí naprosto nepoužitelný, kdy i prostě nevinný zvuk vycházel nejdříve ze předu, pak zprava, pak zleva a pak ze všech stran.

Po všem co jsem tu vypsal negativního k portu PC verze jsem měl chuť jít vybalit svojí PS3 konzoli a zahrát si to raději tam. Z celého maratonu Silent Hill her, byla tato tím nejhorším zážitkem. Vždy trvám na to, že když hraji hororovou hru, měla by se hrát na minimum zátahů – pokud možno na jeden či dva, ale… tuhle hru jsem vypínal už jenom z čisté otrávenosti z ní. Anebo to za mě zařídil náhodný pád v opravdu nevhodnou situaci. Třeba zrovna ihned po boss fightu.

Verdikt

Když to vezmu kolem a kolem, hru jsem si docela i užil. Nepříjemné záseky a pády byly sice nepříjemné, ale co se týče příběhu a atmosféry, myslím že studio Double Helix Games odvedlo dobrý kus práce. Ale jako přepracovaná verze druhé a nejlepší hry v sérii se to opravdu nechytá.

Své cameo si zde po třiceti letech střihne i Travis Grady

A je to spíše právě Silent Hill Homecoming, které by potřebovalo remake. Dvojka by potřebovala vrátit do prodeje a jednoduše ji zpřístupnit pro všechny – sám mám na vlastní kůži ověřené, že PC verze běhá naprosto krásně, vypadá graficky skvěle a ovládání v kombinaci se svojí „Angled down“ kamerou má dotažené k dokonalosti.

Což se nedá říct o Homecoming, které ačkoliv je stále dostupné ke koupení na steamu, v rámci údržby a zachovalosti se jedná o čistý abandonedware.