Recenze: The Last of Us Part II.

Bylo to v červnu roku 2013 kdy se na pulty obchodů dostala hra jež kompletně změnila pohled jakým se hráči dívali na studio Naughty Dog. Jakožto od tvůrců zaškatulkovaní do tvorby zábavných a barevných adventur by nikdo nečekal, že zvládnou udělat titul s vážným tématem. Byla jím tehdejší exkluzivita na PlayStation 3, The Last of Us, ze kterého se stal naprostý hit. Tehdy ani oni sami v nejmenším nemohli tušit co tím způsobí. Teď po dlouhých sedmi letech dorazilo pokračování této hry a jestli za to stojí se dozvíte na následujících řádcích.

Hráno na základní verzi PS4

Nezáleží na tom, jak moc se snažíš - své minulosti neutečeš…

Přesně jak udává nadpis, takhle by se dal popsat nástin příběhu. Ten přímo navazuje několik let po událostech prvního dílu. V úvodu jsou nám víceméně zrekapitulovány předešlé události, ale i tak nedoporučuji se do hry pouštět bez znalosti té předchozí. I když pochybuji, že ten kdo na druhý díl čekal si tím už sám neprošel. Před psaním toho článku jsem dlouho přemýšlel, jak asi popíšu příběh, ale vždy jsem docházel k závěru, že by to mohlo vést k brutálním spoilerům. Takže to prostě neudělám.

Tvůrci se během tvorby ničeho nebáli a povznesli obecně hraní na úplně jinou úroveň. Hra je brutální a vyloženě se s ničím moc nepáře. Ať už s vyobrazením krutého postapokalyptického světa, kde začínají být chodci tím nejmenším problémem tak sledováním dopadu na psychiku lidí při jejich činech.

Přístup vývojářů k vyobrazenému násilí chtěl velkou dávku odvahy. Takto realisticky vykreslit způsoby žití v „novém světě“ může být až kontroverzní. Lidé ztrácejí své blízké, psychicky se hroutí… nenávist, frustrace, zoufalé jednání sem prostě patří. Z výrazu každého člověka dokážete vyčíst každičkou sebemenší emoci jakoby jejich pocity byly skutečné. Ale obecně již zmíněná kontroverze, která kolem toho panuje není ničím, co bychom už neviděli v oblíbeném seriálu The Walking Dead, který tomu má blízko. Ta číslovka s věkovým doporučením na obalu přece něco znamená.

TLOU Part II. má i celkově nový styl vyprávění příběhu tím, že nám dává často nahlédnout do vzpomínek a zásadní situace nám ukáže z různých úhlů pohledů. Hra hodně sází na drama a filmovost čemuž dopomáhá jak nádherná grafika tak i délka a množství cutscén. Občas to připomínalo starší díly Metal Gear Solid, kdy se většina herní doby dala projít s odloženým ovladačem.

Stejně jako v předchozí hře si i zde střihneme hraní za více postav. Tou jednou a hlavní je samozřejmě Ellie, za kterou je průchod znatelně jednodušší, neboť její hratelnost prošla drobnými úpravami. Další hratelná postava se naopak hodně podobá hratelnosti prvního dílu. Samozřejmě ani nechybí schopnost naslouchání, která nám pomáhá přibližně lokalizovat, kde se nachází hrozba.

Kromě lidských hrozeb nesmíme zapomínat na to hlavní co ze světa udělalo to čím je. Houba Ophiocordyceps unilateralis, dělající z lidí nebezpečná monstra podobná zombie je zpátky. Jsou zachovány všechny fáze jejich vývoje, které už dobře známe z první hry, ale rozhodně se střetneme ještě s další výzvou v podobě nového nebezpečného monstra. A ne – tentokrát to není to jen na Bloaterovi.

Často jsem si říkal, že pro některé lidské nepřátele došly modely tváří, neboť mi vždycky proběhlo hlavou kolikrát jsem toho samého během poslední hodiny už zabil.

Přírodou podmaněné ulice Seatlu, ve kterém se hra odehrává jsou na pohled krásné a obrovské. Jsou mnohem více otevřenější a vyzývají k jejich úplnému prozkoumání. Též nechybí ani různé vyhlídky nebo efektní scenérie v přírodě či na rozbouřené vodě. Interiéry kolikrát působily až depresivně obzvláště kvůli přítomnosti nakažených a dostat se ven bylo až vykoupení. Často nám byla dopřána i možnost oddychu při poslechu muziky nebo si dokonce zahrát i na kytaru.

Opět zde nechybí ani nějaké to vylepšování zbraní, dovedností postavy samotné a výroba předmětů. Úpravy zbraní jsou survivalistické, od prvního dílu se příliš neliší a opět musíme vyhledávat ponky. Z nalezených součástek upravujeme jejich použitelnost. Výroba předmětů se týká hlavně těch spotřebních jako lékárničky, zápalné lahve nebo výbušniny.

Naopak dovednosti postavy jdou už spíše k horšímu. Nově tu totiž je postupný systém jejich nákupu, kdy musíme nejprve koupit dovednost, kterou nechceme, abychom se dostali k té, co chceme. K jejich nákupu opět využíváme pilulek nalezených různě po světě.

Pod hudbou je opět podepsán argentinský hudební skladatel Gustavo Santaolalla avšak za určitou částí z toho stojí skladatel Mac Quayle (Mr. Robot). Kromě klidné hudby na kytarových tónech si můžeme všimnout dunivých tónů, skvěle podtrhujících a vzbuzujících napětí v určitých situacích. Celkově i zvukový podkres hry je výborný a rozhodně bych doporučil (pokud máte tu možnost) využit originálních sluchátek a pohrát si s nastavením audia.

Celkově mne průchod na první dohrání při obtížnosti Těžká zabral přesně 30 hodin a 4 minuty a každá započítaná minuta stála za to.

Technická stránka hry

Už po zapnutí hry v nastavovacím menu se mi PSko rozhučelo jak právě vzlétající letadlo. Už tady mi bylo jasné, že ta hra bude mít neskutečný nápor na konzoli. Graficky mi to přijde hodně podobné jak Remaster prvního dílu pro PS4 s tím, že dvojka má mnohem detailnější okolí (každičký lístek na stromě či keřích, každičké stéblo trávy), méně grafických glitchů a lepší in-game (mimo custcény) mimiku obličejů. Mimo jiné si ale hra udržela podobný nádech té první.

Umělou inteligenci postav už v dnešní době není příliš nutné řešit. Už první hra ukázala, že postavy přemýšlejí realisticky a UI parťáků stejně tak. Občas mě ale štvalo, když jsem se plazil tichým postupem ve vysoké trávě skrze pozice plné nepřátel, doprovod mě předběhl a zamezil mi tak pohyb dopředu.

Celkově má hra obrovské nádherné lokace, kde je téměř vše prozkoumatelné, a to bez žádných zdlouhavých načítacích obrazovek s naprosto plynulými přechody. Opravdu neuvěřitelné, že tohle základní PS4 dokáže vykreslit a dlouhodobě udržet v paměti.

Verdikt

The Last of Us je zpátky a v plné parádě nám opět nabízí skvělý příběh, plný nečekaných a emotivních zvratů, a to všechno zasazené v nádherně zpracovaném světě. Skvěle napsané a vyprávěné postavy, se kterými strávíme nemalou část hry, kdy při jejich celkovém vývoji budou neustále měnit náš pohled na ně. Tam, kde jiné hry nabízejí určité možnosti příběhu, které můžeme ovlivnit (ať už doopravdy nebo jenom na oko), přichází tato hra a nabídne něco co chytí a zároveň i zaručí její znovuhratelnost. Rozhodně se jedná o jeden z nejlepších videoherních zážitků poslední doby.